Jan Sucharda
člen Asociace profesionálních fotografů České republiky
Dobře vím, že běh času, též nazývaný “pokrok”, se prostě zastavit nedá a po desítkách let fotografování na “poctivý” film jsem přešel někdy okolo roku2005 (z velké části z donucení) na fotografování “jedničkami a nulami”. A nad každou fotkou jsem prožíval vnitřní “drama” – fotografování bylo “jednodušší”, levnější, počítač umožňoval úpravy, o nichž se nám dříve ani nesnilo, ALE – rozlišení fotoaparátů okolo 10 – 12 MB nedovolovalo slušné velké zvětšeniny, které při použití středního formátu 6×4,5, 6×6, 6×7 a 6×9 byly zcela bezproblémové. Digitální “střední formát” s cenami foťáků od půl milionu výš byl mimo “mou mísu”. Až se v roce 2013 objevil zázračný Nikon D 800! Teprve tehdy jsem vzal digitální fotografii definitivně “na milost…” Nicméně – atmosféra a vůně starých časů fotografie na “poctivý film” mne čas od času přivádí k použití padesát let starého foťáku Graflex 4×5 inch nebo úplně první zrcadlovky Nikon F… (Na rozdíl od dnešních foťáků, tyhle přístroje budou bezchybně fungovat ještě řadu let, ale to je už mimo téma…)
Text nahoře jsem napsal před více než deseti roky (a stejně stará je i fotografie v záhlaví 😊), kdy mi kamarád Filip Weber zřídil tento web. Stále to platí, i když trochu ve zmenšené míře. Případů, kdy použiju analogový fotoaparát, je čím dál méně, skoro bych řekl, že už málem nejsou vůbec. Technický pokrok ve fotografii (jako ostatně ve všem) nabral neuvěřitelné obrátky. Tak jako někdy na počátku tohoto století odzvonilo filmovým zrcadlovkám, teď prakticky odzvonilo zrcadlovkám digitálním a nastoupila éra bezzrcadlovek, která i s novými objektivy přináší další (nebývalé) rozšíření možností. A ruku v ruce s tím šel i vývoj programů na úpravu fotografií. Jen srovnání původního Lightroomu 2 (který byl prvním veřejně dostupným) a dnešního (bohužel nájemního) Lightroomu se může podobat srovnání Škody 100 a dnešního Superbu. Staré úsloví, že všechno zlé je k něčemu dobré, lze i obrátit: všechno dobré, přináší i nějaké to “zlo”. Dříve naprosto nepředstavitelné možnosti software pro fotografii (nejenom Lightroom a Photoshop, ale prakticky všechny, které jsou dnes na trhu) jsou dnes dostupné na pár kliknutí myší. Úpravy barev, kontrastu, sytosti, zřetelnosti, retuše… to všechno je dnes úžasně snadné. (Kdepak je to „nadržování“ rukou některých částí fotografie pod zvětšovákem v temné komoře, aby třeba byla výraznější obloha nebo jiné části obrazu a kdy byla k dispozici jenom škála polotónů od bílé po černou.) A tak je dnes všude (vedle tsunami fotografií z mobilů) záplava „přeupravených“ (a přebarvených) fotografií – krajiny ve světle zapadajícího slunce, v mlhách, s vodami, které vypadají jako vata, hvězdné nebe… atd. V mnoha případech tak forma vítězí nad obsahem…
Tím více mě těší, že se moje (nebarevná a vlastně hodně jednoduchá) fotografie dostala do českého týmu světové fotografické soutěže World photographic cup.
A zanedlouho poté jsem získal certifikaci Evropský fotograf (European Photograph) za soubor 12 černobílých snímků islandské krajiny.
