Askja – sopka, co čeká na svoji příležitost

Askja je velmi stará, ale dosud aktivní sopka, ležící v pohoří Dyngjufjöll ve východní části islandské Centrální vysočiny hluboko ve vnitrozemí. Dosáhnout ji lze po silnici F 88 ze severu nebo po F 910 a to buď ze západu (velmi těžká cesta nevhodná pro osamělá vozidla) nebo z východu. V každém případě je nezbytné auto s pohonem 4×4; na cestovatele čekají nepřemostěné řeky, lávová pole a písečné úseky. Při východním úpatí pohoří je turistická základna Dreki (a zároveň stanice záchranářů) odkud vede 8 km dlouhá cesta na parkoviště, které je východiskem pro pěší túru do sopečné kaldery. V některých letech je výjezd docela náročný, protože i uprostřed léta zde může ležet sníh. Kaldera má rozlohu téměř 50 km² a vznikla jako následek sopečné erupce zhruba před deseti tisíci lety. V její východní části se nachází jezero Öskjuvatn (rozloha asi 11 km², hloubka 220 m – nejhlubší jezero na Islandu), které vzniklo zaplněním kaldery po erupci sopky v roce 1875. V některých letech jezero zůstává i v létě pokryté ledem. V roce 1907 beze stopy zmizeli dva němečtí vědci – Walter von Knebel a Max Rudolf, kteří 10. července vyjeli na člunu po jezeře. Jejich památku připomíná malá kamenná mohyla.  Při severním okraji jezera je kráter Víti, vytvořený při téže erupci, na jehož dně je jezírko s vodou teplou asi 30° C – oblíbené místo ke koupání. Ne každý turista si na horskou túru bere s sebou plavky… Stěny kráteru jsou hodně strmé, sestup dolů je celkem snadný, horší je, škrábat se jílovitou stěnou nahoru :).

Erupce v roce 1875 zasáhla významně do života Islanďanů – rozsáhlé oblasti ve východní části ostrova byly zasaženy spadem sopečného prachu, došlo k otrávení pastvin a úhynu dobytka. V následujících letech se z Islandu odstěhovala asi čtvrtina populace – převážně do Ameriky a Kanady.

V roce 1961 došlo k malé erupci s výlevem lávy. Protože je oblast často postihována zemětřesením a dochází ke zvedání či poklesu půdy, dá se předpokládat, že Askja ještě neřekla své poslední slovo.