Laugavellir – místo oblíbené, ale s temnou minulostí

Laugavellir  je před více než sto lety opuštěná farma v jejíž blízkosti je horký vodopád. (Někde je používano Laugarvellir – ale v historickém rejstříku farem je uvedeno jméno bez “r”.) Zhruba před deseti roky byl na horkém potoce nad vodopádem malý bazének, dnes už tam není. Zato jsou bazénky přímo u vodopádu. Ještě před pár lety o tomhle místě ve východní části islandské “highlands” málokdo věděl, ale dnes je už poměrně známé a zavítá sem čím dál více návštěvníků. Jakýmsi “filtrem” zabraňujícím masovosti je skutečnost, že se sem dostanete pouze terénním autem. Ale kdo sem zavítá, je nadšen – sprchovat se pod horkým vodopádem, to se jen tak někde nenaskytne. A po horké sprše je možné se zchladit v ledově studené říčce v těsném sousedství. No, neberte to…

Farmu Laugavellir postavil Stefán Andrésson se svojí ženou Guðrún Halfdánardóttir v roce 1900. Údolí podél řeky Laugarvallaá je zelenou oázou v okolní pustině a novým osadníkům se mohlo zdát, že zde prožijí šťastný život. Nestalo se tak, strávili zde pouhých šest let. Počasí v této oblasti je často velmi špatné a na jaře 1906 (28. dubna) ve sněhové bouři přišli o většinu svých ovcí. Ránu osudu nevydržel Stefán, který navíc trpěl depresemi, a spáchal sebevraždu. (Ve farním záznamu je uvedeno, že zemřel náhle.) K tragické události se vztahují dvě protichůdné informace – jedna uvádí, že v době sebevraždy byla na farmě jen Stefánova žena s dětmi, druhá pak, že zde byla i její matka a synovec, který zde pracoval jako zemědělský dělník. (Bůh ví, jak to bylo doopravdy, ale pro spisovatele s fantazií, by to mohl být námět pro detektivku.) Ještě téhož roku všichni farmu opustili a ta začala chátrat. Drnový domek sloužil pak jako úkryt pro lidi, kteří na podzim sháněji ovce z hor, a v posledních letech  jako “základna” pro pěší turisty.