Kostely a kostelíky na Islandu
Na Islandu bychom marně hledali historické a architektonické památky, o které v našich končinách “zakopáváme” na každém rohu. U nás pomalu v každé vesnici stojí kostel jehož stáří se počítá na staletí, to už nemluvím o zámcích, hradech, chrámech typu sv. Víta v Praze, sv. Petra a Pavla v Brně a na mnoha jiných místech v ČR. Nejstarší architektonické památky na Islandu jsou z konce 18. století. Je to logické – drnové domečky nemají ve zdejších náročných klimatických podmínkách dlouhé trvání. V novější době – zhruba od poslední třetiny 19. století se začíná používat ke stavbě dřevo, vesměs dovážené z Norska, Dánska či Švédska, a od počátku 20. století začíná vítězit jako základní stavební materiál beton. Písku a vody je všude dost a dost, stačí dovézt jenom cement a můžeme stavět.
Islandské kostely jsou krásným a názorným příkladem vývoje stavebních stylů a používaných materiálů. Ty nejstarší (a není jich už mnoho – nejspíš by nám stačily prsty jedné ruky) jsou zbudované tradiční drnovou technologií, kterou byla stavěna i lidská obydlí (např. Vídimyrarkirkja, Núpstadur či Hof – mimochodem, tento je posledním kostelem postaveným touto metodou). Trochu novější jsou již celodřevěné. Je na nich názorně vidět, jak bohaté či štědré měly donátory – některé připomínají vlastně malou venkovskou stodolu bez věžičky, jen s prostým křížem (Papey, Klypsstadur, Hraunkirkja aj.), jiné jsou skutečné honosné a dávají na odiv umění a dovednost svých stavitelů (Húsavík, Seydisfjördur aj.). Z této doby pochází jen několik málo staveb, u nichž byl jako stavební materiál použit lávový kámen (např. Hvalnes, či Hólar). A z první poloviny 20. století jsou tu již kostely betonové (Tjörn, Hrísey, Lundarbrekka aj.), jejichž vzhled většinou (aspoň podle mého soudu) daleko zaostává za krásou a půvabem kostelů a kostelíků dřevěných. Ekonomický rozvoj, který na Islandu nastal po skončení II. světové války se nemohl neprojevit v církevní architektuře. Nejde tu o stavební materiál – nadále převládá beton, ale o dříve neznámý rozmach rozmanitého architektonického řešení církevních staveb, který z našich končin neznáme. Tak tu můžeme najít kostely, které mohou někomu připomínat protiatomový bunkr (Árnes), sopečný kráter (Blonduós), částečně vynořenou ponorku (Stykkisholmur) či geometrický “workshop” (Ólafsvík). Takovou různorodost bychom asi těžko hledali v jiných zemích světa.
Kapitolou samou pro sebe je kostel Hallgrímskirkja, který vévodí Reykjavíku. Stavěn byl několik desítek let – od konce čtyřicátých let do let osmdesátých, vysvěcen byl v roce 1986. Dodnes je nejmonumentálnější církevní stavbou na Islandu a slouží nejen církevním, ale i kulturním a společenským účelům. Ač největší, není z pro místní luteránskou církev tím hlavním kostelem, jím je Dómkirkja z 19. století, který stoji v centru Reykjavíku v těsném sousedství s budovou parlamentu.
A když jsme u těch církví: – na Islandu je státní církev – luteránská (Íslenska þjóðkirkjan) k níž se hlásí naprostá většina Islanďanů. Úřad biskupa od roku 2012 zastává Agnes M. Sigurðardóttir, první žena v této funkci. V roce 2016 měla církev 237 938 členů. Předchozí povídání o kostelech se tedy vztahuje k luteránské církvi.
Druhou největší náboženskou komunitou je římskokatolická církev, k níž se hlásí asi 4 % obyvatel a v jejímž čele stojí od podzimu roku 2015 slovenský kapucín David Tencer (mimochodem – můj dobrý kamarád). A kostelům této církve patří i poslední tři obrázky v galerii. Je na nich “hlavní” katolický kostel – “Římskokatolická katedrální bazilika Krista Krále” v Reykjavíku (mně osobně tak trochu asociuje zámek Hluboká v jižních Čechách). Další je kostel v Höfnu, který vznikl rekonstrukcí bývalého rodinného domu, zasvěcený sv. Rodině a sv. Janu Vianney. Poslední fotografie patří budovanému dřevěnému kostele v Reydafjörduru, který bude v červnu 2017 zasvěcen sv. Torlákuru Tórhalssonovi (Þorlákur Þórhalsson). Jde o jediného Islanďana – biskupa na Skálholtu ve 12. století, který byl prohlášen papežem za svatého a za patrona Islandu..
