Muzeum sleďové éry

Nevelké rybářské městečko Siglufjörður se pyšní asi nejzajímavějším (pro mě tedy jistě) muzeem na Islandu. Je to Síldarminjasafnið á Siglufirði – Muzeum sleďové éry. Je umístěno ve třech budovách, z nichž jedna – Róaldsbrakki – je původní z počátku 20. století. V ní bylo sídlo původně norské rybářské firmy, ubytovna pro ženy, které pracovaly při solení sleďů, a v přízemí potom nezbytné dílny. A dnes v ní můžeme nahlédnout do kanceláře majitele, sednout si za jeho pracovní stůl, zalistovat v účetních knihách. O patro výš se nabízí pohled do skromných pokojíčků, kde po čtyřech či po osmi bydlely sezónní pracovnice, do kuchyňky, kde si vařily. Všechno je velice autentické… tu jsou pověšené punčochy, na stolku rozepsaný dopis, z rádia se ozývají šlágry 50. let… jako by ty dívky byly teď v práci a po směně se sem vrátí.
V další budově – Grána – je umístěna továrna, v níž byli sledě zpracováni na rybí moučku a olej.
A poslední Bátahúsið (Dům lodí) je opravdovou perlou. Jsou zde rybářské lodě, přístavní mola, dílny a krámky… Vše divadelně nasvětleno, takže návštěvník může mít dojem, že se v podvečer prochází opravdovým přístavem… jen nastoupit na jednu z lodí a vydat se na lov sleďů.
A aby toho nebylo málo, tak v letní sezóně každou sobotu (aspoň to tak v minulých letech bylo) místní folklórní kroužek předvádí návštěvníkům proces kuchání a solení sleďů. “Představení” trvá asi půl hodiny a vypadá docela idylicky – ženám ve žlutých zástěrách jde práce rychle od ruky, muži sypou do žlabu další a další sledě, sudy se rychle plní vykuchanými rybami zasypanými solí… po chvíli je přestávka, ženy odloží nože, vykouří si cigaretu nebo si za zvuku harmoniky zatančí a pak zase pokračují v práci. Ale když si představíte, že tohle děláte ve větru i dešti deset, dvanáct i více hodin, několik týdnů den co den, tak je idylka rázem pryč. Lehká práce to nebyla ani náhodou.

Klikněte si na kteroukoli fotografii v galerii, ta se vám zvětší a pak už můžete listovat dopředu dozadu, jak se vám bude líbit :).
(Fotografie jsem pořídil při několika návštěvách, poprvé jsem zde byl v roce 2007. V galerii níže jsou i tři černobílé fotografie z kolekce, která je v muzeu vystavena, jejich autorem pochopitelně nejsem.)